Z historie kapely

- - I. část - -

Stalo se to v nejmenovaném měsíci v nejmenovaný den, ale kdybych tušil alespoň rok! Každopádně to byl On a Já, kdo jsme se rozhodli, že hudba bude naším koníčkem. On hrál na kytaru, ale bohužel ji neměl. Já bicí měl, ale to je to jediné, co jsem na ně uměl.

Prostě klasicky - ideální podmínky pro zrození hudební skupiny.

Z vás čtenářů se však nechá poznat, že se bez zařazení na časovou osu prostě neobejdete. Dobrá, začněme znovu a chronologicky: psal se rok 2000 a něco. Jméno Pišl Vojtěchjsem poprvé uzřel na nástěnce CG (= Církevní gymnázium), která do světa hlásala, že Kunc i Pišl prošli přísným výběrovým řízením a byli shledáni schopnými studovat. To, že uchazečů o studium bylo bezmála stejně jako vyvolených k němu, nás nemohlo vytrhnout z pocitu životního úspěchu.

Nebylo nám 10, spíše 11.

1. září 2000 a něco jsme se poprvé spatřili. Jiskra však nepřeskočila. Přeskočíme tedy první rok, který z pohledu kapelního nemá valného významu. Přibližně po této době (psal se rok 2000 a něco víc) jsem se dozvěděl, že Vojta hraje na kytaru, a on, že já chci hrát na bicí.

Po celý další rok jsme po sobě vrhali uznalé pohledy.

Skončila tato důležitá fáze příprav, a tak jsem uprosil Kunce nejstaršího a Kunce staršího ke koupi vysněného nástroje. Ke svému neštěstí to skutečně udělali. Pišl v té době uměl již 3 akordy, a to mne asi po půl roce začalo motivovat k nastudování prvního rytmu. To byla ta pravá chvíle! Na jaře roku 2000 a ještě něco víc jsme založili kapelu (v budoucích nostalgických večerech dostala zpětně jméno: Duoband).

Sešli jsme se v mém pokoji, který od té chvíle plní i úlohu zkušebny. Vojta, uchopiv srdnatě elektrickou kytaru mého otce, kombinoval zmíněné tři akordy všemi způsoby (tuším, že možností je 3 faktoriál, takže 6). Vylezly z toho 4 písně. (Dvě písně obsahovaly totiž i refrén!)

Na koncerty jsme z nich později s Nebylo vybrali jen tu úplně první - Sudy. Ostatní písně jsme nazvali různým zkombinováním slov Kafe, schnitzel, cigára (můžete si spočítat, že jsme již nebrali každou možnost). No, bóže, Vojta měl tyto libůstky prostě rád (vlastně nejen Vojta). V Duu jsme přes přes vysokou produkci nezkoušeli mnohokrát - dohromady asi pětkrát (za rok hraní). Ale i to nás přesvědčilo, že muzikařina je správná volba. Proto jsme se odhodlali k debatě vážnější, kterou jsme uskutečnili V Luhu.

Trvala hodiny.

Je zajímavé, že přímo úměrně s rostoucím časem stráveném v této (ne)příjemné hospůdce sílila odvaha nápadů.

Došlo tak až k nápadu nejodvážnějšímu...


Radek

- - II. část - -

Cca v polovině května 2005, okolo půl desáté večer přicházejí dva adolescenti (t.č. kvinta B, CG) z místního, zálužského výčepu. Usedají nesměle ke stolu, kde mlčky rozjímám a popíjím svůj oblíbený Cabernet-Sauvignon, a mlčí a mlčí.

Slyšitelné je pouze praskání v krbu a právě hrající CD „The Lamb lies down on the Brodway“ od Genesis. Asi po 10 minutách společného mlčení jsem se jen nesměle optal těch dvou juniorů: „Copa, nějakej průser?“

Jeden z adolescentů típne cigaretu, podívá se na mě a vyřkne slavnou větu: „Tati, my bysme chtěli, aby si hrál s náma v kapele.“

Po mém krátkodobém mutismu následoval hurónský smích, načež jsem se zmohl jen na jediné: „Ježíš Mariá, vy jste vožralí?“ Oba se dušují, že ne a že mají opravdu eminentní zájem, abych s nimi hrál ve triu.

Přes veškeré mé negace, že se jedná o úplnou blbost, že je mezi mnou a jimi téměř multigenerační rozdíl, a jak by asi vypadala kapela, kde s dvěma patnáctiletými hraje geront v předkremačním věku. Asi po dvouhodinovém přemlouvání dochází - patrně s mým stoupajícím promilem - k obratu v diskusi a okolo půlnoci dochází ku shodě všech přítomných a vzniká nová kapela, zatím bez jména.

Po půlnoci přichází další šok, když se dozvídám, že nebudu hrát na kytaru, na kterou hraju od svých 10 let (takže cca 32 let), ale na basovou kytaru, kterou jsem do té doby držel v ruce cca 3x! A začíná nové kolo diskuse, kde opět vítězí mládí! Poté, co jsem v pondělí dorazil domů, unaven z práce, ale štasten, neb v rukách držím svou první basovou kytaru, jsem láskyplně přivítán svoji milovanou manželkou Jituškou těmito hladivými slovy: „Ty jsi opravdu nebeskej kretén!“

No a tak za 5 dní, bylo to úterý, byla první zkouška. Tak jsme si něco zahráli, ono vlastně nebylo co, ale bylo to fajn. Ihned den na to vzniká text a hudba historicky první písničky, která byla o něco později nazvána (téměř u každé písně NNP názvy písní vznikají s výrazným časovým odstupem) Prenatální Frustrací. Tak se zkouší a zkouší, vznikají další věci jako a-moll/e-moll (na CD "Útěky a úniky“), Ostravská, Flegmatismus, Někdo a něco...

V říjnu 2005 dochází v kapele k velkému oživení! Do kapely přichází právě sedmnáctiletá dáma s housličkami - Simona Slavíková, se kterou jsem měl již tu čest se setkat asi dva měsíce před tím u mě v práci, kde mě naprosto dostala pohotovou odpovědí na nějaké mé „moudro“.

Musím se přiznat, že na otázku „Tati, nevadilo by ti, kdyby s náma hrála Simona?“ jsem se upřímně, ale hlavně vyděšeně zeptal: „Ona snad umí na nějakej nástroj?“ Radek na to: „Nikdo z nás ji dosud neslyšel, ale prý na to hraje 10 let a vyhrává všechny soutěže.“ Housle se nám zdál být dost dobrý nápad, a tak jsme se těšili. Na první zkoušce se Simonou jsme začali hrát Prenatální frustraci, ona seděla na kombu a zahleděna někam v básnické nekonečno si celou písničku brnkala. Pak vstala, my začali hrát a nad námi se ozvalo neskutečné ostinato, které je v písni beze změny dodnes.


Tomš

- - III. část - -

Tehdy v polovině října 2005 byl krásný podzimní den, já seděla na lavičce v parku před školou a v posledních pěti minutách velké přestávky si radostně zkoušela všechny vodní pistolky a plastové samostříly, které jsem právě dostala darem k sedmnáctým narozeninám od kamarádů z vedlejší školy, jmenovitě z CG. To jsem ještě netušila, že tyto dary nebudou posledními. Téměř z čista jasna přede mnou poklekli dva chlapci – Radek a Vojta – a slavnostně mi položili onu otázku, zda bych s nimi nechtěla hrát v jedné jejich kapele. S odpovědí jsem dlouho neváhala a kapela Nebylo nás pět (tehdy však ještě beze jména) se tak rozrostla o další nástroj a nového člena.

Brzy se konala naše první zkouška v Záluží. Vše šlo tak nějak hladce: vlastní nástroj jsem měla a kombo navíc se u Kunců také našlo. Jediné, co mě svazovalo, že jsem byla do té doby hráč omezený jen hrou z not a tvořit melodii vlastní bylo něco zcela nového. K mému nepochopení a zároveň velké radosti ostatní členové byli povětšinou s mými výplody spokojeni.

Když už počet nazkoušených písní dosáhl množství, které by se dalo označit slovem repertoár, uspořádali jsme náš zcela první koncert v plzeňském Hi-fi klubu spolu s kapelou Hrozněmoc. To bylo dne 13. dubna 2006. Atmosféra byla nezapomenuelná. Spousta známých včetně veškerých příbuzných každého člena kapely se přišli podívat na výsledky našeho půlročního snažení.

Od té doby začalo naše občasné vystupování po plzeňských hudebních klubech a kavárnách. Velkou událostí se v červnu 2006 stalo pozvání na hudební akci Cigistock, pořádanou několika studenty CG přímo na dvoře této školy (toto pozvání se opakovalo i v letech 2008 a 09) nebo posléze účast na Múze, soutěži začínajících kapel (což se opakovalo ve stejných letech jako Cigistock).

V těchto dobách se stále častěji objevují tendence vymanit se z kompozice sloka-refrén a v nově utvořených písních se poprvé vyskytuje i vložený díl třetí, popř. kytarové minisólo či jiný spojovací díl.

Začátkem roku 2007 pak padlo rozhodnutí, že by nebylo špatné naši tvorbu zvěčnit na nějaký ten nosič. A tak jsme u jednoho spřízněného hudebního nadšence jménem pan Kotora během několika návštěv jeho temného sklepa vytvořili něco jako nahrávku. Ta však musela před vypálením podstoupit ještě mixování. K naší smůle jsme s tím mohli začít až poslední večer před dlouho vytyčeným a naplánovaným datem křtu. Veškeré úpravy se doháněly přes noc, což myslím nebyla naše ideální představa, jak by měla tato finální procedura probíhat. Únava a nezcela pohotová soustředěnost se nemohly neprojevit. Kolem páté hodiny ranní jsem usnula a pak mě probudil asi v šest Vojtův ranní zpěv. Objevily se totiž nedostatky hodné oprav, bohužel ne všechny byly opraveny. Myslím, že kolem deváté jsme byli víceméně hotovi – jak psychicky tak i s mixováním. Jenže do křtu bylo třeba nahrávky ještě vypálit a vytisknout obaly, aby vůbec bylo co křtít. Naštěstí za pomoci několika lidí se vše stihlo, a my jsme tak dne 13. dubna 2007 pokřtili v Lampě CD s názvem Bral až přebral.

Čas plynul a během toho jsme si čím dál více uvědomovali, že potřebujeme zpěváka. Jenže koho? Přeci jen to musí být někdo, kdo nám nesedne jen po stránce zpěvové, ale i jako člověk. Přeskočíme-li veškeré naše debaty na toto téma, dostame se k výsledku – všichni jsme se shodli na Antonínu Šafářovi, čili Tonym. Jeho snem vždy bylo stát se rockovou hvězdou s mikrofónem v ruce a pobíhat po pódiu. Takže na naši otázku, kterou jsme mu položili dne 19. května 2007 po našem koncertě v Jarově, s nadšením přikývl.

Od té doby nás bylo pět (což se ovšem nevylučuje s tím, že nás nebylo pět, naopak to ono tvrzení osvětluje). Příchod Tonyho jakoby postrčil naši tvorbu zase o kousíček dál. Stavba kytarových akordů nabývá na větší rozmanitosti, jednotlivé části písní se nepravidelněji střídají, a vůbec u každého z nás je znatelný byť jen sebemenší posun vpřed co se ovládání a sblížení se svým nástrojem týče. Kromě plzeňských klubů jsme měli tu čest si zahrát v zálužské hospodě V Luhu, v Jarově s Panem Cicvárkem, ovčím člověkem, v Rybnici s Chrochtátorem, Suterénem a Chibou, v Praze ve Valdštejnské zahradě, v Aši na Rebeccafestu nebo v Zálesí poblíž Strakonic.

Na přelomu jara a léta roku 2008 se však Vojta rozhodl, že z kapely odejde. Vytratily se veškeré jistoty ohledně budoucnosti a funkčnosti kapely. Dlouho jsme přemýšleli, co dál. Zda vůbec někoho nového hledat, zda vůbec pokračovat..

Jednoho slunného prázdninového dne jsme seděli v Záluží na terase (teď už jen ve čtyrech) a opět diskutovali a diskutovali. A náhle se shodli. Shodli jsme se na Štěpánovi.

V tu chvíli šlo vše opravdu rychle. Přestože Štěpánovi jsou mobily cizí a pevnou linku doma nemají, stačila nám celkem půlhodina a stáli jsme s autem před jeho domem v Žichlicích. Víceméně jsme ho přepadli a určitě i vyděsili. Abychom nenarušili klidný víkend i zbytku obyvatel domu, přesunuli jsme se do mísní hospody. Ten den byl pro nás všechny opravdu velmi šťastný, protože jsme nebyli odmítnuti – Štěpán naši nabídku přijal a stal se tak novým členem!

Poslední koncert v původní sestavě se konal dne 26. září 2008 v divadle Pod Lampou, kde začátek koncertu si s námi zahrál ještě Vojta a na poslední písně nám bylo ctí představit lidem kytaristu nového.


Simča

- - IV. část - -

Byl konec srpna, rok dva tisíce osm. Stáčel jsem na dvoře své domácí víno pochybných kvalit, a když jsem pojednou letmo pohlédl směrem k příjezdové cestě, spatřil jsem pomalu a bezhlučně se blížící stříbrný vůz, jehož vzezření bylo nanejvýše mafiánské. Automobil zastavil před našimi vraty, motor zhasl. Přes temná skla nebylo vidno dovnitř,..

V ten moment jsem se začal smiřovat se skutečností, že budu za pár chvil odpraven.

Má úleva tedy byla veliká, když jsem z přiotevřeného okénka zaslechl známý Símy smích a když namísto mafiánů vyskákalo z vozu čtvero hudebníků, kteří se nicméně tvářili velmi tajemně a tázali se, zda prý si se mnou mohou chvilku pohovořit.

Přikývnul jsem.

Po několikaminutovém obcházení horké kaše Tomáš konečně prozrazuje skutečnou příčinu návštěvy.

"Nechtěl bys teď s náma hrát na kytaru?" otázal se. Vyřkl jsem své ano a byl jsem překvapen, že jsou mou odpovědí překvapeni. A tak již po několika dalších okamžicích vsedáme do toho stříbřistého automobilu, je nás pět a nabíráme směr na hospodu - neboť veškeré dějinné zvraty bývají promýšleny právě tam -, a tam se dozvídám bližší informace, zejména kudy by se chtěla kapela Nebylo nás pět ubírat.

Tak tedy alternativa!

Dva dny nato jsem dostal CD, abych se naučil tu podstatnou část repertoiru, pět dní nato byla první zkouška.

Následující půlrok skupina pečlivě tvoří, když tu z ničeho nic... (Pokus o mafiánské intermezzo číslo II.!)

Je pozdní večer, venku tma. Před vraty našeho domu zastavuje tmavý vůz, z něhož vystupuje muž v černém a mlčky tiskne zvonek, zatímco druhý přechází nervózně tam a zpět, pokuřuje laciné cigarety.

Pod rozsvíceným světlem se však i tentokráte zlí mafiáni mění ve známé muzikanty, Radka a Tomáše, kteří mi nicméně sdělují nemilou novinu. Auto jako prve nabírá směr na hospodu, i když na jinou, a tam chvilku posedáváme nad sklenkami s vínem, když přisedá k našemu stolu Tony, aby nám sdělil, že z kapely odchází. Pro mnohé se právě tímto momentem stává název kapely neplatným - Nebylo nás pět}již není obecně výrok pravdivý.

Na nejbližších zkouškách bylo mnoho co diskutovat - to proto, že Tonyho křeslo bylo prázdné, že Tonyho sklenka na víno zůstávala otočena dnem vzhůru na poličce, ale zejména pak proto, že bylo prázdné jeho místo za mikrofónem.

Co teď? zněla otázka. Několikrát jsme se od srdce zasmáli představě, že si podáme inzerát a pak budeme jakožto porotci se založenýma rukama a s drsnými výrazy ve tváři poslouchat případné zájemce, hodnotíce jejich vystupování a čistotu hlasu. Načež jsme se usnesli, že zpěv zůstane na Tomášovi, popřípadě na mně.

Co se týče hudby, stávala se s každou další písní podivnější a podivnější (což nám všem ovšem vyhovovalo), starý dobrý systém sloka/refrén byl zcela vytěsněn, vystřídal ho jakýsi zcela nevyzpytatelný způsob kompozice, a navíc se pomalu započaly objevovat první náznaky hry v lichých metrech. Tak šel čas, až se nám jednoho dne zazdálo, že již je hudba dostatečně divná na to, abychom se mohli vydat do studia a zvěčnit tam tyto své hudební myšlénky.

A tak vzniká na přelomu léta a podzimu 2009 CD Naposled


Štěpán


Inu, a chcete-li vědět, jak se příběh vyvíjel dále, stavte se na některém koncertě! :-)

Design Luboš Smolík © 2011; Texty Nebylo nás pět © 2007 - 2011